Dotace na vysokorychlostní internet jinak

V posledních dnech opět probleskuje mediální bitva o 14 mld. Kč na zavádění vysokorychlostního internetu v ČR. (Záblesky byly již v roce 2014 a 2015.) Jelikož se jedná o modelový příklad, jak u nás funguje státní správa a jak je provázána s lobbystickými a kompetenčními zájmy, dovoluji si na toto téma zpracovat tuto stručnou úvahu. Vycházím pouze z veřejně dostupných informací, které si však propojuji svou znalostí fungování veřejné správy u nás.

Od historie k současnosti

Začnu od Adama. Již Lisabonská strategie z roku 2000 se psalo, že rozšíření vysokorychlostního internetu pro téměř všechny občany EU je klíčové pro naplnění cíle, aby se EU stala nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou na světě. Že Evropská komise tento původní ambiciózní cíl již přehodnotila, není v tuto chvíli zásadní. (Ono, pokud je většina opatření směrována do regulace a byrokratického sešněrovávání úspěšných, místo podpory tržního inovativního prostředí, nemůžeme se divit, že to s tím dynamickým růstem je na štíru.)

Nicméně v euforii internetového rozvoje se v ČR v roce 2003 podařila unikátní záležitost, a to vznik ministerstva informatiky. Opět nebudu rozebírat, do jaké míry to bylo z důvodu naplnění politických „obchodů“ a do jaké míry šlo tehdejší vládě o skutečný rozvoj informatiky. Následující roky a krátké trvání tohoto ministerstva (pouze necelých 5 let) naznačují, že šlo spíše o to první. Nicméně i přesto se tomuto ministerstvu podařilo rozjet projekty elektronické veřejné správy (e-government) a také se podařilo prosadit, že 1 % z výnosů z privatizace tehdejšího Českého Telecomu půjde na budování vysokorychlostního internetu.

Pro mladší ročníky jen připomenu, že tehdy byly o vysokorychlostním internetu zcela jiné představy, než nyní. Tehdy byla standardní rychlost připojení 64kbps a vysokorychlostní bylo myšleno jakékoliv připojení 256 kbps a více. 😉

Nicméně dotační programy na rozvoj internetu fungovaly jen dva roky. Rozdělováno bylo 200 mil. Kč v roce 2006 a 240 miliónů Kč v roce 2007. Docela velké sumy na tehdejší dobu. Ovšem v roce 2007 bylo ministerstvo informatiky opět zrušeno a rozvoj e-governmentu se u nás zpomalil, respektive se stal velmi promyšlenou lobbystickou hrou velkých hráčů pod taktovkou ministerstva vnitra, pod které agenda e-governmentu a rozvoje internetu přešla.

Image by hin255 at FreeDigitalPhotos.net

V posledních letech sem tam médii probíhá nějaká kauza, jak byl někdo odsouzen (pardon souzen a po několika letech zproštěn obvinění) za korupci v souvislosti s nějakou IT zakázkou. Že je velká část ICT zakázek veřejné správy předražená, výběrová řízení jsou netransparentní, kvalifikační kritéria jsou často diskriminační, se jen nahlas šeptá. Málokdo z ICT sektoru si dovolí na problém upozornit, protože by to znamenalo, že má v zakázkách veřejné správy doživotního zaracha. Totiž, která politická strana je zrovna u moci, nemá na tento druh zakázek vliv.  Velké IT firmy jsou zadobře se všemi a „svůj trh“ si bedlivě střeží.

Programové období 2014–2020

Za němého očekávání veřejnosti se již od roku 2012 připravovaly podmínky čerpání dotací na nové programové období. Jelikož v evropské strategii potřeba vysokorychlostního internetu dostupného pro každého občana EU, který o něj projeví zájem, zůstává, i Česká republika má ve svých programech tuto „škatulku“. Konkrétně v operačním programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost spravovaném Ministerstvem průmyslu a obchodu.

OPPIK Vysokorychlostní internet

V létě 2015 program podpory s názvem „Vysokorychlostní internet“ doznal konkrétní podoby, a to s alokací 521 380 364 EUR z Evropského regionálního rozvojového fondu (ERDF). V přepočtu na české koruny pověstných cca 14 mld. Kč. A začala tvrdá hra, kdo si tyto peníze rozdělí. Největší zálusk si dělají samozřejmě největší telekomunikační hráči (veřejnost je zná jako poskytovatele mobilních telefonních a datových služeb), ale zkrátka nechtějí přijít ani menší regionální provideři, kterých je u nás přes tisícovku. Navíc své moci v oblasti IT infrastruktury se nechce zbavit ministerstvo vnitra. A o tom je celý stávající mediální spor, jestli Česká republika těchto 14 mld. na vysokorychlostní internet využije nebo ne.

Základní parametry programu Vysokorychlostní internet

Základní podmínky programu, jak byl schválen Evropskou komisí, jsou jasné, transparentní a dávají možnost všem. Jak to ale bývá, ďábel je ukryt v detailech. Např. pod výčtem základních obecných kritérií specifikujících oprávněné žadatele o dotaci v tomto programu najdeme nenápadnou větičku: „Další požadavky budou specifikovány jednotlivými výzvami.“ Takže Evropská komise schválila základní podobu programu, ale řídící orgán, v tomto případě MPO, nyní může v rámci výzvy určit, kdo může o dotaci žádat a kdo ne. Například přidáním požadavku na složení kauce v určité výši, která nebude pro menší subjekty únosná.

Image by Sira Anamwong at FreeDigitalPhotos.net

Minimální absolutní dotace na jeden projekt je v programu nastavena na 1 mil. Kč. To naznačuje, že by měl být program otevřen i menším projektům, přijatelných pro regionální hráče. Ale opět zde najdeme větičku otevírající částečně prostor řídícímu orgánu: „Míra podpory pro jednotlivé aktivity … bude stanovena v jednotlivých výzvách.“ Jelikož výzvy mohou zpřesňovat operační program, je skutečně možné, aby MPO v jednotlivých výzvách nastavilo jako minimální hranici projektu 100 mil. Kč při dotaci 25 %.

Pak stačí, aby vyhlásilo jednu menší výzvu, kde bude minimální velikost dotace 1 mil. Kč a podmínky schválené programu splní. Že přes 90 % dotace využijí velké firmy, bude právně čisté a nenapadnutelné, ale pokud by se tento scénář naplnil, bude to další krok k morální devastaci našeho kulturního prostředí. Žel, za posledních 20 let naše ústřední orgány takovýchto kroků udělaly celou řadu a nyní sklízíme hořké plody takového jednání.

Navíc se v podmínkách jednotlivých výzev jistě objeví požadavky ministerstva vnitra formulované ředitelkou odboru tisku a PR tohoto ministerstva: „Pro sítě ve vlastnictví státu, tedy pro neveřejné sítě, bude navíc určovat strategii a architekturu rozvoje.“ Jinými slovy, vyhrát bude moci pouze ten, kdo udělá síť tak, jak bude MV chtít, byť jiné řešení by mohlo být v daném území efektivnější a účelnější. Že se podařilo Ministerstvu vnitra prosadit svou pozici jako Národního koordinátora rozvoje sítí nové generace zapadá do celkového kontextu. Byť nebude MV přímo rozdělovat peníze na vysokorychlostní internet, bude mít velký nepřímý vliv na to, na jaké projekty tyto peníze půjdou.

Že se jedná o politické hrátky, kde se přetahují o kompetence MPO a MV naznačuje také vyjádření ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, že třeba 4 mld. z těch 14 mld. Kč určených původně na vysokorychlostní internet, může být použito na digitalizaci veřejné správy financované z IROP, tedy rozdělování peněz v gesci Ministerstva vnitra. Že by 4 mld. Kč a pozice Národního koordinátora byla cena za to, aby MV neházelo do programu na podporu vysokorychlostního internetu vidle?

Že se pak očekává realizace spíše větších projektů, což vadí regionálním providerům, naznačuje i odpověď premiéra Bohuslava Sobotky na interpelaci poslance Michala Kučery: „Menší subjekty typu lokálních operátorů, které by se necítily z hlediska organizačních schopností schopny zajistit celý projekt, mohou vytvořit obchodní konsorcium a jít do soutěže o dotační podporu jménem tohoto sdružení.“

Digitální Česko v. 2.0

Jakoby představitelé české vlády úplně zapomněli na svůj vlastní strategický dokument z roku 2013 Digitální Česko v. 2.0, kde mají v kapitole 4.1 Rozvoj NGA sítí uvedeno, že vláda bude podporovat, aby do roku 2020 měli všichni obyvatelé ČR možnost přístupu k internetu o rychlosti 30 Mbit/s a minimálně polovina domácností pak 100 Mbit/s.

Je tedy dost zvláštní, že se nyní ministr, který má prostředky na naplnění tohoto cíle „v ruce“, dobrovolně části těchto peněz zříká. Zvláště, když tento cíl je vtělen také do preambule programu Vysokorychlostní internet.

Národní plán pro rozvoj sítí

Hospodářská komora a s ní všechny hlavní asociace ICT odvětví kritizují hlavně nedostatky zpracovaného národního plánu rozvoje sítí nové generace. Ten má definovat lokality, které mohou být předmětem podpory z OP PIK Vysokorychlostní internet. Takto je to v programu nastaveno a to obejít nelze. Co se ale MPO pokusilo obejít? Žel, v souladu s praxí mnoha našich ústředních orgánů dotyčný dokument zpracovalo bez náležité komunikace se zainteresovanými partnery. Tj. v rozporu s praxí a doporučením na tvorbu veřejných strategií ze strany Evropské komise. Ta má ostatně sama v této věci také máslo na hlavě, ovšem alespoň formální proces komunikace se zainteresovanými partnery se vždy snaží dodržet.

Dle vyjádření předsedkyně Sekce IT a telekomunikací Hospodářské komory Hany Továrkové nebyly připomínky partnerů vůbec akceptovány a navíc zásadní změna původního návrhu s nimi nebyla vůbec konzultována. Ale abych MPO příliš nekřivdil, formální proces komunikace s partnery se snaží naplnit.

Je docela zvláštní, že jsme nyní v takovémto časovém stresu. Základní podklad mapující rozšíření internetu v ČR, musel být hotov již v roce 2013. Vychází z něj totiž již zmíněná strategie Digitální Česko v. 2.0, která mimo jiné uvádí, že prakticky žádná domácnost v obcích do 2 tis. obyvatel nemá přístup k vysokorychlostnímu internetu (alespoň 30 Mbit/s). Další analýza prostředí, kterou prováděl Český telekomunikační úřad a která mapuje „bílá místa“ byla hotova již v červnu 2014.

Mapa bílých míst vysokorychlostního internetu (NGA). Zdroj: ČTÚ.

Tragikomické je, jak naši vrcholní politici umně dokáží veškerá svá selhání proměnit ve vlastní úspěch a dovednost, a jak přesvědčivě dokáží tvrdit, že problém je vždy na jiné straně, než u nich. Žel, na většinovou populaci, tj. voliče, tato rétorika zabírá.

Nyní se ministr průmyslu a obchodu odvolává na novou analýzu, kterou ČTÚ právě provádí a která by měla být hotova letos v červnu. Ta bude podkladem pro vyhlášení výzvy na podporu vysokorychlostního internetu. Skutečně základní analytický materiál pro čerpání dotací v programovém období 2014–2020 bude hotov v červnu 2016?? Pak se každý musí zeptat, na základě jakého podkladu se došlo k částce 521 380 364 EUR – alokace programu podpory vysokorychlostního internetu, když prakticky dosud nevíme, která území vlastně potřebujeme podpořit?

Dostal Český Telekomunikační úřad špatné zadání pro svůj výzkum v roce 2014? Byť situace na poli ICT se mění velmi dynamicky, na této úrovni strategického plánování není obvyklé ani účelné dělat takovéto detailní analýzy každé dva roky. Nebo je to o tom, že nyní dostal ČTÚ jiné zadání, které definuje, jak má výsledná zpráva vyznít?

Ať už je důvod jakýkoliv, stávající situace svědčí o velmi špatném strategickém řízení ministerstva průmyslu a obchodu a riziko ztráty byť jen několika jednotek miliard na vysokorychlostní internet by mělo být důvodem k odvolání příslušeného ministra.

Strategický přístup?

Žel, takovýto způsob strategického řízení je poměrně obvyklý i u ostatních ministerstev. Půl roku až rok se pracuje na nějaké strategii, pečlivě v pracovních skupinách zainteresovaných partnerů a když je vše hotovo, prodiskutováno, nalezena shoda na všech klíčových formulacích, najednou „někdo“ do výsledného materiálu zapracuje zásadní změnu, která předchozím procesem projednávání vůbec neprošla. A čas kvapí, materiál se musí schválit, protože jinak by hrozila katastrofa, takže všichni kapitulují a pak jen nadávají, cože to zas za zdeformovaný materiál bylo schváleno.

A další krok k morální devastaci našeho kulturního prostředí byl učiněn. Ochota lidí zapojit se do připomínkování dalšího materiálu klesá. Je celkem pravidlo, že zainteresovaní aktéři se na připomínkách strategických dokumentů podílejí nezištně, na úkor svých vlastních aktivit. Je logické, že po takovýchto zkušenostech zvažují, zda mají svůj čas trávit takovouto činností, když si „stát“ stejně nakonec udělá, co chce.

Závěr

Byť v tomto článku píšu konkrétně o vysokorychlostním internetu (internet byl vždy moje hobby a přes deset let i živobytí), snažil jsem se na této modelové kauze poukázat na hlubší problém zdeformovaného strategického vládnutí v ČR. Problém není, že bychom nevěděli jak na to. Problém je, že se nechce. Vyhovování partikulárním zájmům je pro vrcholné politiky pořád z nějakých důvodů zajímavější, než vědecky propracovaný transparentní způsob tvorby strategických dokumentů.

Asi je na občanské společnosti, aby tlačila na politiky, že takto ne. Jelikož většinová společnost těmto procesům buď nerozumí, nebo jí to je jedno, míček leží asi právě na odborných asociacích a sdruženích zastupujících informovanou část společnosti. Ty si nesmějí netransparentní a arogantní způsob vládnutí nechat líbit. Je dobře, že hospodářská komora a další sdružení a asociace ICT sektoru tak ve věci vysokorychlostního internetu činí!

Chybí vám něco v tomto článku? Nesouhlasíte s něčím? Prosím, vyjádřete se formou komentáře níže.