5 chytrých kroků k rozvoji sociálního podnikání v ČR

Dne 6. 5. 2019 se v Brně v rámci veletrhu Urbis v city:one aréně uskutečnil kulatý stůl na téma sociální podnikání. Zástupci sociálních podnikatelů, zastřešujících organizací, akademické a ekonomické sféry zde diskutovali o konkurenceschopnosti a inovativnosti sociálních podniků v ČR.

Koncept Smart city je především o tom, aby se občanům ve městech a obcích lépe žilo. V České republice je cca 1 milion lidí, tj. 10 % obyvatel, se zdravotním handicapem. Tito spoluobčané trpí 3x větší mírou nezaměstnanosti než běžná populace. Podobně je to i s dalšími cílovými skupinami osob (dlouhodobě či opakovaně nezaměstnaní, lidé opouštějící institucionální zařízení, osoby po výkonu trestu atd.), kterým tzv. integrační sociální podniky pomáhají k návratu do plnohodnotného života.

Jaké byly závěry z živé diskuse?

• Efektivita sociálních podniků je hodně závislá na cílové skupině, se kterou pracují. Obstojného výkonu je možné dosáhnout s osobami s lehčím tělesným postižením a zcela jiného při práci s osobami s mentální retardací.
• Ať už sociální podnik pracuje s kteroukoliv cílovou skupinou, musí mít na jednu pozici více zaměstnanců než běžná komerční firma (vyšší míra nemocnosti) a k tomu další pracovníky, či část úvazku provozních manažerů, pro psychosociální podporu. To výrazně zvyšuje režijní náklady oproti běžným firmám a snižuje konkurenceschopnost.
• V ČR neexistuje jasná systémová podpora, která by toto podnikatelské znevýhodnění vyrovnávala. Přitom sociální podniky musí plnit veškeré povinnosti jaká kterákoliv jiná firma. Včetně platby DPH, odvodů na zdravotní a sociální pojištění, platby za zdravotní prohlídky zaměstnanců, kontrolní hlášení, EET atd. (§78 zákona č. 435/2004 Sb. Zákon o zaměstnanosti se týká jen jedné z mnoha cílových skupin, na které se sociální podniky zaměřují.)
• I přes tento „handicap“ řada sociálních podniků úspěšně dlouhodobě působí na otevřeném komerčním trhu díky propracované organizaci práce a relativně nižším mzdám.
• Jen málo sociálních podniků dosahuje zisku v prvních pěti letech své činnosti.
• Veřejná správa sociální podnikání, až na několik výjimek, prakticky ignoruje. V některých krajích se blýská na lepší časy.
• Institut společensky odpovědného zadávání veřejných zakázek se prakticky nevyužívá. Přístup k veřejným zakázkám je pro sociální podniky velmi náročný. Administrativa, povědomí o těchto zakázkách, prokázání kvalifikace u větších zakázek atd.
• Je nutné vytvořit národní a regionální strategie sociálního podnikání, které budou řešit i systémovou podporu sociálním podnikům.
• Vzhledem k místnímu rozměru sociálního podnikání by toto téma mělo být atraktivní zejména pro starosty měst a obcí.
• O sociálním podnikání stále panuje nízká informovanost. Kdo by měl tuto informovanost zajistit? MPSV? Na kulatém stolu chybělo. Kraje? Některé na tom pracují. Zejména Moravskoslezský, Pardubický, Královohradecký, začíná Kraj Vysočina. Školy? Na více VŠ se již vyučují předměty sociální ekonomika. Sociální podniky? Samotní sociální podnikatelé nemají čas a prostředky na více než vlastní podnikatelskou činnost a místní aktivity. Zastřešující organizace? Nemají finanční zdroje na svůj provoz. Regionální uskupení? Funguje Klastr sociálních inovací a podniků SINEC v Moravskoslezském kraji, na Vysočině začíná působit spolek Sociální podniky z Vysočiny zastřešující sociální podniky z kraje v propojení s Inovačním centrem sociální ekonomiky v Humpolci, v Královéhradeckém a Pardubickém kraji rozvoj sociálního podnikání koordinují a podporují přímo kraje.
• O inovacích v sociálních podnicích se moc neví. Přitom příklady dobré praxe jsou. Ať už v oblasti produktové inovace nebo procesní inovace. Chybí prostor pro zviditelnění těchto příkladů, viz předchozí bod. Role regionálních center sociální ekonomiky? Např. klastr SINEC na Ostravsku, Inovační centrum sociální ekonomiky v Humpolci.
• Návrh zákona o sociálním podniku šel špatným směrem. Legislativa je třeba, aby byly vymezeny mantinely, jasně definováno, co vlastně sociální podnik je. Zákon však nesmí na velmi přetížené sociální podnikatele uvrhnout další byrokratické požadavky bez souběžné adekvátní finanční podpory.
• Představy MPSV o podpoře sociálních podniků (výzva č. 129) jsou nerealistické. Dopodrobna zpracovaný business plán na velmi omezeném prostoru, se zajištěním dodávek na dva roky před podáním žádosti o dotaci, jasná ziskovost do dvou let. Přitom hodnocení žádostí probíhá několik měsíců, kdy se mezitím na trhu řada věcí změní. Přísná aplikace těchto kritérií hodnotitelskou komisí vylučuje řadu perspektivních projektů úspěšných podnikatelů, které mají potenciál pomoci potřebným lidem v území.

Jaký by tedy měl být další postup? 5 chytrých kroků:

• Do přípravy zákona o sociálním podniku zapojit oficiální zástupce sociálních podniků.
• Zpracovat národní a regionální strategie sociálního podnikání. Nositelem strategií musí být stát a kraje.
• V rámci strategií definovat systémovou podporu sociálním podnikům.
• Zajistit systémovou finanční podporu zastřešujícím a podpůrným organizacím, regionálním centrům sociální ekonomiky. Základy těchto center jsou již v Pardubickém a Královehradeckém kraji, funguje klastr v Moravskoslezském kraji a začíná centrum v Kraji Vysočina. Je nutná kombinace národních, krajských, obecních, soukromých a evropských zdrojů a také spolupráce těchto organizací, krajů a MPSV.
• Zajistit přístup sociálních podniků k veřejným zakázkám, včetně zakázek malého rozsahu – pro mnohé sociální podniky atraktivnější než zakázky zadávané dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Instruovat státní, krajské a městské organizace, aby pro uspokojování svých potřeb primárně využívaly místních sociálních podniků a pouze v případě, že sociální podniky nebudou schopny požadavky naplnit, využít služeb ostatních komerčních firem. Zvýšit informovanost sociálních podniků o veřejných zakázkách a zástupců institucí veřejného sektoru o aktivních sociálních podnicích. Podpořit vznik katalogů sociálních podniků v on-line i v tištěné verzi. Role MPSV a krajů, případně regionálních center sociální ekonomiky.