BREXIT a budoucnost regionální politiky EU

Po včerejším referendu ve Velké Británii jedou zpravodajové a komentátoři naplno a každý se snaží co nejvěrněji popsat, co se teď bude dít s EU dál. Byť signály o odchodu UK z EU byly hodně silné, všichni jsme nějak očekávali, že zastánci setrvání v EU nakonec mírně převáží. Nechci se v tomto článku pouštět do politologických komentářů a chci zůstat u tématu tohoto blogu, tj. regionální politiky EU, ale obávám se, že určitému politickému zamyšlení se nevyhnu. V každém případě bych rád tímto článkem dal odpověď na otázku: „Jak odchod Velké Británie z EU může ovlivnit budoucnost regionální politiky EU?“

Příspěvky Velké Británie na regionální politiku EU

Do společného měšce, ze kterého je financována regionální politika EU, Velká Británie ročně přispívala kolem 13 mld. EUR, viz graf 1. V roce 2014 to bylo 11,3 mld. EUR, což je o 2 mld. EUR méně než na začátku minulého programového období. Zajímavé je, že Itálie, která má méně obyvatel než Velká Británie, do rozpočtu přispívá více. Pro dokreslení. Německo ročně přispívá zhruba 2x tolik co Velká Británie, a Česká republika 10x méně co Velká Británie (cca 1,5 mld. EUR ročně).

Graf 1: Příspěvky Velké Británie do rozpočtu EU v období 2007-2013. Zdroj: Evropská komise

I Velká Británie část peněz z rozpočtu EU čerpala zpět, nicméně celková bilance se točila kolem mínus 5 mld. EUR ročně, viz graf 2. V každém případě Velká Británie patřila mezi pět největších čistých plátců EU. Na rozdíl od ČR, která je čistý příjemce, viz graf 3.

Graf 2: Celková bilance UK vůči rozpočtu EU v období 2007-2013. Zdroj: Evropská komise

Byť se jedná o poměrně značný objem peněz, nejedná se v celkových číslech o nic dramatického. Z pohledu bilanční sumy rozpočet EU přijde o nějaká 3 %, což nemůže další fungování EU nijak ohrozit. Význam britského rozhodnutí je tak spíše politický než ekonomický.

Graf 3: Bilance jednotlivých států EU 27 vůči rozpočtu EU v roce 2014. Zdroj: Evropská komise

Osobně si nemyslím, že by hrozily nějaké černé kritické scénáře, o kterých se snažili skalní zastánci EU před referendem všechny varovat. Klíčové bude, jak se k tomuto výraznému políčku stávající vedení EU postaví. Žel, první reakce nedávají moc optimismu, že by se schylovalo k nějaké výrazné reformě EU. Přitom její potřebnost musí v současné chvíli vidět i malé dítě.

Dvě varianty vývoje regionální politiky EU

Osobně vidím dvě možné varianty dalšího vývoje regionální politiky EU.

1. Bude se pokračovat ve stávajícím trendu s pouze malými úpravami v systému. Vládnout Evropské unii budou i nadále socialisticky smýšlející lídři spatřující své hlavní poslání v regulaci. Dílčí úpravy v nastavení fungování EU dávající nepatrně větší význam národním vládám a parlamentům doprovázené masivní mediální kampaní o důležitosti jednotné EU a vyvolávající strach z nejistoty v případě rozpadu povedou k tomu, že EU bude víceméně fungovat i nadále. V nejasných nevolených skupinách osob budou tvořeny priority, mnohdy bez vazby na skutečné potřeby většiny obyvatel EU, na jejichž naplnění pak bude EU vydávat značné objemy peněz.To je asi ten nejhorší možný scénář, který může nastat. Tento způsob vlády musí totiž vést do deseti let k povstání nebo odsunutí Evropy na okraj hospodářsky vyspělého světa. Případně k obojímu zároveň. Přeregulovaná Evropa, kde sociální ochrana nekoresponduje s hospodářskou výkonností a kde o sobě lidé nemohou rozhodovat sami, nemůže vytrvat na věky.
2. To, co si nyní nikdo z mainstreamových politiků nechce připustit, je postupný odchod dalších členů EU z tohoto těžkopádného asymetrického svazku. Tito odcházející ovšem nezůstanou osamoceni izolovaní, což v současném propojeném světě skutečně není možné. A to ani pro tak silné ekonomiky jako je ta Britská, natož pro ostatní. Tyto svobodné státy spolu budou postupně uzavírat bilaterální hospodářské smlouvy umožňující co nejsnadnější vzájemný obchod. Ty ekonomicky silnější budou ze své svobodné vůle pomáhat těm ekonomicky slabším, a to v oblastech, kde budou cítit, že mohou nejvíce prakticky pomoci.

Co by přinesl odchod z EU?

Odchod z EU tak rozhodně nebude vstup do izolace, ukončení mezinárodní výměny studentů, konec volného obchodu, konec volného pohybu osob. Nic z toho se nestane. Pokud jednotlivé země získají odvahu k tomuto kroku, mohla by se postupně EU vyprázdnit. Poté, co v tomto socialistickém experimentu, kam se EU dostala, zůstane jen Německo, Francie a Belgie, tak to asi sami rozpustí. (Když zjistí, že už nemají koho řídit a ovládat.)

Osobně se domnívám, že tento scénář by byl velkou nadějí pro novou silnou sebevědomou konkurenceschopnou Evropu, kde budou lidi rádi žít, na kterou budou její občané hrdí a která bude významným hráčem na mezinárodním poli.

Co mě vede k takovému optimismu, že by Evropa takto bez nějakého centrálního vedení a direktiv mohla existovat? To, že něco takového už nyní na území Evropy dobře funguje! Zajímalo by mě, kolik občanů EU ví, že Norsko a Švýcarsko nejsou členy EU. Většina lidí snad tuto zeměpisnou znalost má, ale určitě je dost lidí, kteří o tom netuší. Protože do těchto zemí můžeme celkem volně cestovat, plyne z nich finanční pomoc do řady méně rozvinutých zemí, třeba i do ČR, existují finanční nástroje na výměny studentů a expertů. I Česká republika z těchto finančních nástrojů čerpá. Mnohým to může splývat a domnívají se, že to je vlastně vše z EU.

Sám jsem připravoval a následně pomáhal realizovat projekt, který byl financován z tzv. Norských fondů. Přes 20 mil. Kč na rekonstrukci zámecké zahrady v Loučné nad Desnou přineslo konkrétní hmatatelné výsledky a pomohlo zachovat významné kulturní dědictví na severní Moravě. Nutnost psát žádost a monitorovací zprávy anglicky vyvážilo to, že nebylo nutné sledovat, dokládat a zdůvodňovat nic nesmyslného, co s věcnou podstatnou projektu nijak nesouviselo. A také to, že monitorovací zprávy takového projektu byly skutečně velmi stručné a věcné. Oproti zprávám, které je nutné dokládat u projektů podpořených z evropských strukturálních fondů.

Málem jsem pomocí tzv. Švýcarských fondů vycestoval na univerzitu do Švýcarska. Sám jsem dal nakonec přednost jiným příležitostem, ale tyto možnosti tady byly a jsou. Neplatí tak, že finance k nám poplynou jen z rozpočtu EU. Paradoxní je, že byť EU tyto programy nefinancuje, vyhrazuje si Evropská komise právo do těchto programů mluvit, a tím pouze prodlužuje dobu jejich přípravy a nastartování.

Třetí cesta?

Ioannes Claudius Juncker – prezident Evropské komise. Zdroj: Wikimedia Commons.

Samozřejmě je i třetí cesta. A to, že dojde k zásadní reformě orgánů EU, rozhodování nebude na sílu těmi, kteří EU finančně táhnou, ale na skutečně demokratických principech. S odlišnými názory bude nakládáno jako s relevantním pohledem na věc a nositel jiného než mainstreamového pohledu nebude ostrakizován.

Domnívám se, že toto není možné se stávajícím vedením EU, a tak vyvození reflexe z rozhodnutí většiny britských občanů nemůže být pouze rezignace britského premiéra. Svou odpovědnost za tento výsledek musí přijmout především Evropská komise, minimálně její předseda, který EU dovedl do tohoto stavu! Takový krok by byl signálem, že reforma EU je možná.